Ti z vás, kteří mě sledují na sociálních sítí jistě již postřehli, že jsem se v březnu znova vydala za hranice. Tentokrát však ne na sever, nýbrž na západ. Paříž byla dlouhou dobu na mém wishlistu měst, které musím vidět. Před odjezdem jsem si představovala, jakou atmosférou na mě bude dýchat. Bohužel jediné dva okamžiky, kdy jsem se cítila jako v oné úžasné Paříži, kterou jsem měla vysněnou, bylo u Eiffelovky a chvíle, kdy nám v metru hrál starý pán na harmoniku.
Jak mě sever dostal, tak mě Paříž zklamala. Je dost možné, že za to mohly okolnosti výletu, ale i když jsem se snažila zaměřit na samotné město, nic zvláštního jsem necítila. Památky byly krásné, ale město samo o sobě mě prostě nějak nechytlo za srdce. Kdo by byl řekl, že mrazivý sever mi bude sympatičtější. Mně, teplomilovi!
Naše cesta započala v pátek – zpožděným letadlem, chamtivými taxikáři a příšerným ubytováním. Sobota nepokračovala o nic radostněji. Jelikož jsme měli být celý den zavření v hale na tatérské konvenci, oblékla jsem se jako frajerka do sukně. Nějak se ke mně nedostala informace, že budeme dvě hodiny trčet před halou než otevřou. Prochladlé klouby mi to pak dávaly pěkně sežrat celý den. Od vstupu do haly se však konečně celý výlet otočil. Vždy mě zajímalo, jak to vypadá na zahraničních konvencích a rozhodně jsem nebyla zklamaná! Bylo skvělé vidět tatéry, které známe jen přes instagram a slintáme nad jejich prací. Po konvenci byl čas večeře. Volba padla na malou sicilskou restauraci a výběr to byl šťastný. Hezké prostředí, neskutečně příjemná obsluha, výborné víno a vynikající jídlo.
V neděli nastal čas památek. Přidala jsem se ke skupině, která měla v plánu Eiffelovku a hřbitov Père-Lachaise, zatímco druhá mířila do Louvru. Na hřbitově jsme mrkli na hrob Jima Morissona a já pak ještě rychle vyhledala (no, rychle – přitom kolik je tam hrobů jsem se bála, že než ho najdu, tak mi budou moct vykopat můj vlastní hrob – ještě, že jsem měla štěstí na milé cizince, kteří se chytře vybavili mapou) Oscara Wilda. Poté naše cesta pokračovala do muzea d’Orsay, kam nás ale nepustili kvůli kufrům, takže bylo po umění. Následoval zlatý hřeb – Eiffelova věž. Byla krásná a větší než jsem čekala. Odfotili jsme si jí ze všech stran a úhlů a běželi na oběd. Zatímco v sobotu jsme jedli v krásné restauraci, v neděli se oběd konal přímo na ulici před supermarketem. Během toho se vymýšlel plán, co dál. Hlasovala jsem pro Vítězný oblouk, ten však prý byl moc daleko. Nakonec se rozhodlo jet už na letiště. Přišlo mi to celkem brzo, ale ukázalo se to jako výhoda. Čekala nás totiž více jako dvouhodinová výprava po pařížském metru (takové to, když dojedete na konečnou a zjistíte, že jste na špatném konci Paříže, ehm). Nakonec jsme na letišti běhali jako cvoci jen, aby nám to neuletělo.
Kdybych měla Paříž a celý tento víkend obodovat jako v recenzích, dám tomu 3 body z 5. Kdyby byla znova příležitost, ráda bych se v Paříži podívala ještě na některé památky, které jsme nestihli (hlavně Louvre, Notre Dame, katakomby a Montmartre), ale když se do Paříže znova nepodívám, nijak zvlášť mě to mrzet nebude.
