O tématu poruch příjmu potravy jsem i přes vaše prosby dlouho nechtěla nic psát. Není to nic, o čem by se snadno mluvilo a psalo. Jednou jsem sice článek na toto téma sepsala, ale neměla na to, abych ho publikovala. Již jsem se však dokázala s touto částí své minulosti nějak vyrovnat, i když se část mě za to stále stydí a sama vím, že mě podobné články na jiných blozích vždy posílí – proto se konečně s vámi podělím i o svůj příběh, jak jsem se střetla s anou. V minulém článku jsem vám popsala, jak jsem se do anorexie dostala, dnes se budu věnovat tomu, jak jsem se z ní naopak vymanila.
Po nějaké době jsem se rozhodla smazat i druhý blog, jelikož jsem cítila, že takhle se z toho nikdy nedostanu. Byl jen dalším důvodem proč mít “pěkné” jídelníčky a shodit další kilo. Jakmile se vám povedlo jíst, co nejlépe, ostatní vás zasypali pochvalami. Pro-ana blogy jsou opravdu velké zlo a každý, kdo se chce z anorexie dostat nemůže takový blog vlastnit.
Po nějaké době jsem se rozhodla smazat i druhý blog, jelikož jsem cítila, že takhle se z toho nikdy nedostanu. Byl jen dalším důvodem proč mít “pěkné” jídelníčky a shodit další kilo. Jakmile se vám povedlo jíst, co nejlépe, ostatní vás zasypali pochvalami. Pro-ana blogy jsou opravdu velké zlo a každý, kdo se chce z anorexie dostat nemůže takový blog vlastnit.
Následovalo přestěhování od rodičů, což mi též dost pomohlo – nikdo mě nenutil jíst něco, co nechci. Byla jsem pánem své kuchyně a jídelníčku. Začalo mě bavit nakupovat si zdravé potraviny a vařit zdravá jídla. Konečně jsem se vrhla na veganství, na které jsem již celý rok předtím pomalu přecházela a díky odstěhování vyřadila i konečný zbytek živočišných produktů ze své stravy. Začala jsem mít radost z jídla. Ráda jsem si připravovala obrovské mísy zeleninových i ovocných salátů, vařila různé zeleninové směsi s luštěninami a ovesné kaše s ovocem a oříšky. Po tolika letech jsem jedla a neměla z toho výčitky. Cítila jsem, že dělám dobrou věc – pro zvířata i pro své tělo. Nemám ráda, když někdo spojuje veganství s poruchy příjmu potravy, mně samotné veganská strava naopak strašně pomohla začít zdravě jíst a nemít z toho výčitky. Začala jsem se tak pomalu uzdravovat.
Bohužel jsem stále ale nejedla tolik, abych přibírala. Naopak mi váha nadále klesala, ale já stále nebyla spokojená. Jedla jsem, hubla, ale stále jsem si přišla oplácaná. Po pár měsících na veganské stravě jsem proto začala pravidelně cvičit pro zpevnění těla. Tento cíl se mi dařil, ale další výdej mi nadále ubíral na hmotnosti až jsem skončila na nějakých 46 kg při 168 cm. Paradoxně jsem jedla nejvíce za poslední roky (něco málo nad svým bazálním metabolismem) a dostala se na svou nejnižší váhu. Při této váze a lehce zpevněné postavě jsem poprvé za svůj život začínala mít ráda své tělo a pohled do zrcadle již pro mě neznamenal utrpení. A začala jsem chtít víc. V mé hlavě se pomalu začal rodit převrat. Rozhodla jsem se, že nechci nadále hubnout na svou další váhovou metu 42 kg. Jsem hrozně ráda, že jsem se v tu dobu vzpamatovala a kromě špatně funkčních jater si ze svého anorektického období neodnesla žádné vážnější následky.
Z domácího cvičení jsem přešla do fitka a začala budovat svou postavu místo toho, abych jí ničila. Do posilování jsem se bláznivě zamilovala a těšila se na každý další trénink. I přesto, že jsem začala z ničeho nic hodně jíst (po trénincích jsem měla furt nekontrolovatelný hlad) se mi váha zvyšovala postupně. Do nějakých 53 kg jsem přibírání zvládala celkem bez problémů, pak se situace zhoršila. Po nabrání dalších dvou kil jsem začínala mít stejné stavy jako při anorexii. Nemohla jsem se koukat na své tělo. Jídlo mi nedělalo radost. Přejídala jsem se nezdravými potravinami. Nevěděla jsem, jak z toho ven. Vrhla jsem se tedy do diety. Nejdříve sama a poté se svou novou trenérkou. Držela jsem několik měsíců sacharidové vlny a něco málo zhubla (z nějakých 58 kg na 55 kg), ale cena za to byla obrovská. Neustálé vyměřování kolik čeho jíst a obavy, že sním moc sacharidů mě totálně vyčerpávali. Až jsem se rozhodla toho nechat a začala se koučovat sama. Pomalu jsem přidávala na jídle a z přísných sacharidových vln se dostala až na příjem 2100 kcal. Několik měsíců jsem se cpala sacharidy horem dolem a namísto obávaného tuku začínám nádherně nabírat svalstvo.
Anorexie jako taková je ve mě maximální potlačená. Už nikdy nechci trápit své tělo hlady. Nechci takovou postavu, jaká byla dříve mým ideálem. Hubená těla již ve mě nevyvolávají závist a potřebu zhubnout. I když ještě nemám tak vysportovanou postavu, jak bych chtěla, netrápím se tím. Stále vidím malé pokroky a to mě dělá šťastnou. Jsem šťastná za to, kam jsem se dostala a vím, že se dostanu ještě dál. Snažím se neohlížet zpět a posouvat se stále více dopředu. Anorexie mi vzala celé dospívání a víc jí vzít nenechám. Celé roky jsem si přála být normální. Neřešit každé sousto, neřešit každý minimální posun váhy. Takhle zpětně mi je smutno, když pomyslím kolik času jsem promarnila. Zároveň jsem neskutečně ráda, že jsem se z toho dokázala dostat.
Velice inspirativni clanek, v mnoha bodech jsem na tom byla stejne. Hodne jsem se trapila, ale vsechno se to zmenilo, kdyz jsem objevila tvuj instagram. Hodne si mi pomohla, co se tyce jidla, casto si varim veganska jidla a diky tomu i vic jim, proto ti chci podekovat, ze lidem pomahas, inspirujes a rozdavas radost a cenne rady. Dekuji 🙂
Jeeeej to je skvělý!! Držím moc palce s uzdravením! <3